Private equity je krásné aktivum i bez sebeklamu (díl 1)
Private equity se často prezentuje jako prémiová třída aktiv. V čem je ale opravdu skutečně atraktivní a kde lidé typicky přecení svá očekávání?
Investice do neveřejných akcií (private equity) je atraktivní hlavně vyšším očekávaným výnosem, než nabízí veřejné akcie (public equity). To je dáno tím, že je investor zpravidla kupuje levněji (valuační násobky) a také tím, že tyto firmy rostou rychleji než již zralé a velké firmy z veřejných trhů. Důvodem slevy je zejména vyšší riziko a velmi omezená likvidita těchto firem. Pro mnoho investorů je atraktivní i to, že kupují významné podíly, což jim umožňuje aktivně přispívat k řízení firmy a nebýt jen v roli pasivního minoritního vlastníka.
Lidé typicky přecení očekávání ve dvou věcech. Za prvé podcení riziko likvidity: podíl ve fondu se nedá jednoduše prodat „zítra“, a pokud vůbec, tak jen přes sekundární trh a za cenu diskontu. Za druhé mají pocit, že je aktivum méně rizikové, protože nevidí denní propady jako u veřejných akcií. To je optická iluze: riziko nezmizelo, jen se oceňování pohybuje "hladčeji", protože není denní, ale často 1x za rok.
Zmatek vzniká, když někdo srovnává IRR (vnitřní míru výnosnosti) s CAGR (časově vážený výnos typu „dám 100 dnes a za 10 let vyberu X“). Často pak slyší „15 % p.a.“ a myslí si, že to je totéž jako u indexu nebo otevřeného fondu, a tudíž mnohem atraktivnější. Někdy se pak dostane do situace, kdy tvrzení „vydělal/a jsem 15 % p.a.“ je totéž, jako tvrzení „ve skutečnosti jsem vydělal jen 10 % p.a. v ekvivalentu jednorázové investice“. Obě jsou pravdivá zároveň – jen mluví o jiné metrice. Jako bych měl pocit, že dvě padesátikoruny jsou více než jedna stokoruna. Protože dvě jsou více než jedna.
Témata
Redaktor FOND SHOP. Píše o investování, finančních trzích a osobních financích. Více článků →